Ve městě Brně byl problém s malými dětmi. Již několik let před tímto příběhem Brněnští konšelé ve své prozíravosti přizpůsobili počty míst v předškolních výchovných a odkládacích zařízeních počtu dětí, které je navštěvovaly, aby tak zvýšili efektivitu celého provozu. Dokonce se jim podařilo několik školek zavřít a tím ušetřili nemálo prostředků, které mohli investovat do umělecké výzdoby města a fotografií tehdejšího brněnského primátora. Někteří nezodpovědní občané ovšem nedbali toho, že jich náhle příliš mnoho vstoupilo do reprodukčního věku a proto si pořídili dohromady víc dětí, než kolik si jich pořídili zodpovědnější občané v letech minulých. Některé maminky a někteří tatínkové si dokonce dětí pořídili víc dětí, než je průměr, tedy kolem 0,7 dítěte na rodiče, čímž zasadili ránu prozíravosti brněnských radních a také radních městských částí. V této situaci vymyslel brněnský magistrát plán natolik pokrokový a inovativní, že na něj nakonec rády přistoupily také mnohé části města Brna, ačkoli je třeba ovládaly konkurenční politické strany. Každého dětského uchazeče o místo ve školce vybavili podle toho plánu bodovým ohodnocením a pak tato ohodnocení transparentně exaktně a objektivně spočetli ve velké počítačové databázi malých dětí. Plán byl tak dokonalý, že se nakonec do školek téměř žádné děti nedostaly a tudíž ty školky nepraskaly ve švech, což hrozilo, že se stane. Někteří rodiče byli zoufalí. Raději by totiž chodili do práce, než aby se o své děti starali celé dny doma sami. Byli to ale rodiče především nezodpovědní, jak jsme si již vysvětlili, takže si soucit komunálních správních orgánů ani nezasloužili.
V té době začaly vznikat různé soukromé školky, například školky firemní nebo lesní, a také vznikla po Brně síť několika Školek pro třetí tisíciletí. Školky pro třetí tisíciletí pojaly obrovské množství dětí nezodpovědných rodičů, děti v nich byly spokojené, vůbec neplakaly, rodičům se vracely zdravé a vůbec vypadaly, jako by ani bez rodičů ve školce moc dlouho nebyly. Poplatky ve Školkách pro třetí tisíciletí kromě toho byly nízké a obědy a svačiny se neplatily vůbec. Město Brno vznik Školek pro třetí tisíciletí velice podporovalo.
Magistra Jana Maláčová byla zaměstnankyně kanceláře veřejného ochránce práv. Bylo jí dvacet devět a moc jí to slušelo. To, že dostala za úkol zabývat se sítí Školek pro třetí tisíciletí, pro ni nepředstavovalo žádný problém. Jistě, i ona jednou chtěla mít děťátko a pečovat o ně nanejvýš tři měsíce, ale dosud jí to nedovolovala slibně nastoupená kariéra a také nejistota kolem přítele, který již desátým rokem studoval sociologii, teoretickou matematiku a dlouhodobé účinky marihuany na lidský organismus. Skutečnost, že, podle udání, síť Školek pro třetí tisíciletí tajně uplatňovala diskriminaci některých již tak diskriminovaných národních menšin, to pro ni byl dostatečně pádný argument pro okamžitý zásah. Celou tu nechutnou rasistickou záležitost totiž bylo nutné vyšetřit a zjednat okamžitou nápravu. Školky pro třetí tisíciletí sice byly soukromé, ale působily ve veřejném sektoru a dokonce byly dofinancované z komunálních, státních i unijních zdrojů. Takové školky, o tom byla Jana přesvědčena, nesmí provádět selekci na základě rasových rozdílů.
Jana přijela do Černých polí městskou hromadnou dopravou a za pár minut byla u dveří do místní pobočky Školky pro třetí tisíciletí. Zazvonila, připravená na předem sjednanou schůzku.
Z reproduktoru se ozval ženský hlas: „halóóó,“ spustil laškovně.
„Přicházím z kanceláře veřejného ochránce práv, Jana Maláčová, dobrý den,“ řekla Jana Maláčová poněkud komisně, aby bylo od začátku jasné, že zde půjde o smrtelně vážné věci.
„Vydržte momentíček, hned budu u vás,“ opáčil hlas z reproduktoru sladce.
To „hned“ zabralo asi tři minuty a tak se Jana měla čas ohlédnout dokola. Budova sloužila již dřív jako školka, ale radní ji pro naprostou a trvalou přebytečnost nejprve uvedli do havarijního stavu a následně v roce 2005 zrušili. Budova byla typická školka. Měla oplocený dvorek, kde nejspíš dříve byly prolézačky a pískoviště a houpačky. Dnes zde bylo jen zarostlé pískoviště a torzo jakési prolézačky. Ani žádné děti si tu nehrály. To by se ovšem nebylo co divit vzhledem k docela sychravému podzimnímu dopoledni. Z pravé strany školky parkovala veliká cisterna a to bylo zvláštní. Jana ovšem věděla, že zde není kvůli cisternám a ani kvůli absenci houpaček a klouzaček. Byla zde kvůli absenci dětí diskriminovaných menšin.
Dveře se otevřely a v nich stála asi padesátiletá upravená dáma v modrém kostýmku, jemně kaštanovým přelivem a patrně trvalou, která dodávala jejím vlasům po ramena vzhled bujné hřívy jemně vlající v jitřním vánku.
Pozdravily se, potřásly si rukama, vyměnily si zdvořilostní úsměvy a už Janu vedla paní ředitelka Stejskalová, jak se Janě představila, chodbičkou přes šatničku do útrob Školky třetího tisíciletí. Ukázala jí hernu, ve které si hrálo několik dětí se stavebnicemi, a jiné společně s paní vychovatelkou recitovaly básničku a zase jiné poslouchaly, jak jim jiná paní vychovatelka předčítá z dětské knížky a paní ředitelka Stejskalová recitovala Janě něco o moderních výchovně-vzdělávacích metodách a než se Jana nadála, uplynuly dvě a půl hodiny.
„To je všechno hezké, paní ředitelko,“ zmohla se konečně Jana na odpor vůči hypnotickému transu, který ředitelka vyvolávala, „já jsem zde ale proto, že při výběru svěřenců uplatňujete rasovou diskriminaci,“ dořekla a duševně se nachystala na okamžitý odpor. Očekávala smršť vytáček a protiobvinění, které by od této ženy mohly být obzvláště nepříjemné. Jenomže se nedočkala.
Paní ředitelka Stejskalová sevřela svoji tvář v nešťastném výrazu a téměř plačtivě pronesla: „Toto je pro nás velmi, ale velmi bolestná otázka, slečno magistro,“ povzdychla si, „dříve jsme přijímali všechny děti bez ohledu na původ a rodinné zázemí. S tím jsme ale museli přestat.“
Jana vrhala na ředitelku tázavý pohled, ale spíše proto, že tak rychlé doznání opravdu nečekala. Ředitelka si její výraz vysvětlila po svém, a proto pokračovala: „Ukázalo se totiž, že některé děti, zvláště ty zanedbané, velmi špatně reagují na naše výchovně-vzdělávací metody. Dokonce pro ně pobyt u nás byl zdraví škodlivý. Shodou okolností se právě tyto děti kryjí, ale ovšem že ne docela, s určitou, však víte, podstatnou místní minoritou.“
Pracovnice kanceláře ombudsmana se zhluboka nadechla a přešla do útoku sama. V rámci tohoto útoku spustila dlouhou argumentaci, podle které sice paní ředitelku chápe a v mnohém jí také fandí, ale výchovně-vzdělávací metoda, která není pro všechny a někomu dokonce škodí, nemůže být dobrou výchovně vzdělávací metodou.
Paní ředitelka namítala, že vyučovat předškolní mrňata kvantové mechanice také nebude při nejlepší snaze příliš úspěšné a učit tato děcka vyrábět nitroglycerin by pro některé mohlo dokonce být i zdraví škodlivé, ale na to pracovnice z kanceláře ombudsmana namítala, že ani to ani ono a ani Školky pro třetí tisíciletí by neměly být za těchto okolností podporovány z veřejných rozpočtů a že se o to sama postará, na to prý se může paní ředitelka spolehnout. Vzápětí si ale Jana svoji reakci velice vyčítala a připadala si nepřiměřeně aktivistická, protože svůj přehnaný aktivizmus si měla nechat až na sepisování kontrolní zprávy. To byla v těch dobách běžná praxe a oblíbená kratochvíle většiny kontrolních orgánů, že když vás navštívily, tak vás srdečně plácaly po zádech a pak vám to pořádně vytmavily do kontrolní zprávy. Tak Jana nakonec vzala zpátečku a srdečně plácala paní ředitelku po zádech a ještě víc zdůrazňovala, že jí v mnoha věcech upřímně fandí, až se nakonec obě přátelsky rozloučily a Jana byla ráda, že to má za sebou a že může jít v klidu a aktivisticky sepisovat kontrolní zprávu pro svoji nadřízenou.
Do úřadu se vracela opět tramvají číslo 5. Byla to tramvaj starší konstrukce, obzvláště vhodná pro svobodné matky s kočárkem. Svobodné matky s kočárkem se totiž právě díky tomuto typu tramvaje mohly seznámit s fyzicky zdatným budoucím tatínkem, protože nikdo jiný by se do vozu s kočárkem vuškrábat ani nedokázal.
Jak se tak Jana vracela do úřadu, sledovala za oknem ubíhající malebná zákoutí svého rodného města. Něco se jí pořád nezdálo a případ Školek pro třetí tisíciletí se jí motal v hlavě, ale úplně z jiného konce, než by byla očekávala.
V té školce viděla asi deset dětí. Ve stavu jich ale mají mít, podle toho, co věděla 168. Útulná šatnička musela být útulná nějakým optickým klamem, protože ve skutečnosti to byla dosti velká hala narvaná, ach ano, určitě ne méně, než těmi stoosmdesáti šesti skříněčkami a botníčky. Kde byly všechny ty ostatní děti? A vlastně, proč byl dvůr školky prázdný? A co tam dělala ta veliká nablýskaná cisterna s nápisem N2? Je to všechno jenom zástěrka a o tolik dětí se tam rozhodně nestarají, uvažovala. Tunel na veřejné peníze. Předstírají, že pečují o desítky dětí, ale ve skutečnosti… Z toho nebude jenom zpráva, ale také trestní oznámení. Když tramvaj číslo 5 přistála na České, rozhodla se Jana ještě dále vyšetřovat. Počkala na spoj směrem zpátky do Černých Polí a vydala se na cestu městem vstříc činům pro dobro společnosti.
Když vystoupila, nevydala se rovnou ke dveřím školky, ale zůstala investigativně opodál. Zevlovala na kraji vnitrobloku, ve kterém se školka nacházela, aby nebyla nápadná. Bylo po čtvrté hodině a ve Školce pro třetí tisíciletí začalo vydávání dětí. Sledovala zástupy maminek a někdy taky tatínků, kterak vchází do budovy a pak z ní zase vychází se svojí ratolestí. Stála tam velmi dlouho. Už bylo půl šesté, když teprve začaly zástupy řídnout. V té době již všechny spořádané městské školky měly dávno zavřeno, aby nezodpovědní rodiče nemohli v práci trávit zbytečně mnoho času a museli si své roztomilé dětičky vyzvednout v době, kdy ostatní zodpovědní občané byli povětšinou ještě ve svém zaměstnání. Tady to ale neplatilo. Školka třetího tisíciletí měla otevřeno až do šesti hodin, aby se nezodpovědní rodiče mohli místo výchovy svých dětí věnovat vydělávání peněz v zaměstnání na celý úvazek.
Bylo šero a pracovnice kanceláře Veřejného ochránce práv byla zklamaná. Už před nějakým časem přestala počítat děti, které vycházely ze Školky třetího tisíciletí, bylo jich ale rozhodně víc, než sto. Možná sto padesát. Šlo o ztrátu času.
Zadumaně odcházela a byla na sebe naštvaná. Nejprve se málem pohádala a pak plýtvala časem počítáním dětí. Nemělo to žádný smysl. Smysl ale nedávalo ani to, čeho byla dnešního dne svědkem. Viděla mnoho, velmi mnoho skříněk, pak asi deset dětí a nakonec zástupy dětí, které opouštěly budovu, kam by se vůbec neměly vejít. Navíc dvůr byl prázdný, žádné užívané dětské hřiště, a ta cisterna, co když se Jana vrátila na inkriminované místo, už byla pryč. K čemu ve školce potřebují takovou velkou a divnou cisternu?
Doma to řekla příteli Miroslavovi, kterého, jak tak seděl v rámu okna a jeho tělo se rýsovalo na romantickém pozadí světelného a zplodinového smogu, o to vroucněji milovala. Dokouřil jointa a pravil: „No to se tam asi budeš muset vrátit. Pod pláštíkem noci, nebo tak něco.“
Požádala jej, aby šel s ní. Nadšeně souhlasil. Když ale začal počítat záhyby draperie záclon a recitoval přitom hlubině psychologické poznatky Slavoje Žižeka o buržoazním filmu a politice, usoudila, že to není nejlepší nápad a požádala jej, aby na ni raději počkal doma. Nadšeně souhlasil.
Vydala se tedy na cestu sama, vyzbrojená malou digitální kamerou a mobilem místo baterky. Měla, stejně jako většina mladých lidí té doby chytrý mobil, který uměl spoustu neobyčejných a užitečných věcí. Jenom, když jste chtěli obyčejně telefonovat, museli jste tomu telefonu nejprve dát najevo, že nehodláte fotografovat, ani přehrávat multimédia a už vůbec že nehodláte chatovat na Facebooku. To někdy zabralo dost času.
Tentokrát se Jana nejprve musela dostat k Hlavnímu nádraží. Cesta na nádraží proběhla dobře a Jana stihla rozjezdový autobus 92, který mířil mimo jiné také do Černých Polí. Namačkala se mezi brněnské studenty, kteří mířili domů z nějaké pařby a jiné kteří mířili z domu na pařbu a zase mezi jiné studenty, kteří cestovali z pařby na další pařbu. Zůstala v tom veselém a trochu unaveném hlaholu sama a přepadly ji chmurné myšlenky. Především si uvědomila, že neví, co bude dělat. Utěšovala se, že snad najde ve školce nějaké otevřené okýnko, kterým by se dostala dovnitř, nebo že žádné otevřené okýnko nenajde a pojede raději domů. Druhá varianta jí nakonec, jak se autobus postupně vyprazdňoval, přišla nejlepší.
V okolí Školky třetího tisíciletí vládl klid. Rozhodla se budovu alespoň částečně obejít, aby si nepřipadala tak zbaběle. Jako absolventka právnické fakulty ovšem věděla, že pokud by se pokusila dostat dovnitř, mohl by to být konec jejího angažmá v kanceláři ombudsmana i její právnické kariéry jako takové. Na chvíli zalitovala, že dovnitř neposlala svého přítele i s jeho Slavojem Žižekem. Z pravé strany budovy byl technický vchod a svítilo se zde. Kromě toho tu opět stála ta ohromná nablýskaná cisterna s nápisem N2 a Jana zaslechla dva hlasy, jak spolu mluví.
„… a co tomu teda bylo?“
„Ále, netěsnil přívod z nádrže. Médium utíkalo.“
„Už to mají spravený?“
„Jo, už jo.“
„Tak kolik toho ještě potřebujete?“
„Dej tam tak čtyřicet litrů.“
„Jenom tolik? Kvůli tomu mě sem honíte?“
„To je pro jistotu, aby všechno fungovalo, jak má. Přece nechceme, aby někdo rozmrzl dřív, než si pro něj přijdou.“
Oba se zasmáli a pak ten, co se vyptával, napojil tlustou hadici na ventil ve zdi budovy a odporoučel se do kabiny cisternového auta. Ten druhý zmizel někde v útrobách školky.
V Janině mysli se probudil instinkt dravé zvěře. Už nemyslela na strach. Hbitě se proplížila kolem auta, vběhla do prázdných vrat technického průchodu. Po špičkách proběhla chodbou, která již nebyla osvětlená a prošla setmělým sálem plným nějakých zařízení s řadami svítících kontrolních diod. Instinkt ji dovedl do předsíně školky, kterou již znala. Zamířila chodbou do třídy, kterou jí dopoledne ukazovala paní ředitelka. Měla v plánu se zde schovat, než ti dva dodělají svoji práci a půjdou pryč. Pak se tu porozhlédne. Neslyšně za sebou zavřela dveře a v pološeru se rozhlédla kolem. Byla to tatáž místnost, ale vypadala úplně jinak. Stolečky a židličky, na kterých ještě dopoledne seděly děti, tlustý vlídný koberec, na kterém si hrály, roztomilé divánky a skříňky s hračkami, které dřív byly po obvodu místnosti, to všechno bylo pryč. Místnost byla vyklizená a úplně prázdná. Jana se pokoušela vše natočit na kameru, ačkoli nevěděla, k čemu by to mohlo být jinému, než aby si zítra ráno připomněla, že se jí to jenom nezdálo. Pak čekala. Uslyšela rachtání motoru cisterny, ale trpělivě čekala dál. Až už vůbec nic neslyšela, vzala opatrně za kliku a pootevřela dveře do setmělé chodby před místností.
V tu chvíli se v chodbě rozsvítilo světlo a oslněná Jana před sebou spatřila paní ředitelku s účesem lehce se nadouvajícím neexistujícím jitřním vánkem.
„Ale zlatíčko, co tady děláte?“ zašveholila medově a uchopila Janinu paži do ocelového sevření. „Vám se asi nezdálo, co jsem Vám říkala o naších výchovně-vzdělávacích metodách, že ano?“ Nekompromisně Janu táhla chodbou, tou chodbou, kterou se sem Jana dostala z velkého sálu. „S tím, že o děti ze špatných sociálních poměrů zde nemůžeme pečovat, jsem Vám, zlatíčko, opravdu nelhala. Ale abyste to pochopila, musím Vám něco ukázat.“ Táhla ji ke dveřím do sálu, které mocně rozrazila. Na stropě sálu se líně rozsvítilo několik řad zářivek. Některé z těch zářivek se asi nemohly rozhodnout, a tak jejich stroboskopický svit dodával místnosti přízračný ráz. Neuvěřitelné a děsivé bylo ovšem to, co zářivky osvětlovaly. Bylo to několik řad tvořených jakýmisi kójemi vedle sebe i nad sebou. Od těch kójí vedlo množství drátů a hadiček, které vypadaly jako chapadla jediné ohromné příšery rozlézající se všude kolem.
Paní ředitelka mlčky čekala. Udělala tím Janě zdvořilý prostor, aby si mohla zvyknout, na co zírá a vůbec tomu nerozumí a snad aby se mohla také vyjádřit.
„Co to je?“ špitla Jana konečně.
„To je, milá zlatá, kriostanice.“
„A proč?“ špitla znovu Jana, neschopná v rozčilení navázat na logiku rozhovoru.
„To je základ naší výchovně-vzdělávací metody.“
Jana zírala nechápavě na paní ředitelku.
„O co jde v předškolní výchově především?“ začala paní ředitelka přednášku řečnickou otázkou. „Jde o to, aby se děti něco naučily v době, kdy jejich rodiče chodí do práce a nemají na ně čas. To jsou ovšem dvě věci. Něco naučit a někam uklidit, než se rodiče vrátí z práce. My to dokážeme spojit do jediného funkčního celku. Dítě ráno přijde do školky. Je zmrazeno tekutým dusíkem a v podvečer rozmrazeno a v neporušeném stavu předáno rodičům. Pro dítě je to jen malá chvilka. Žádný pláč, žádné pocity opuštění, dokonce žádné přenášení pověstných chorob z dětských kolektivů. Ba dokonce v průběhu hibernace děti takřka nestárnou. No a co můžeme dělat v průběhu hibernace? Můžeme děti učit! Na to máme speciální výukové programy. Děti se učí a ani o tom neví, protože jsou zmražené. To je celé.“
„Tak proč nepřijímáte do školky taky romské děti?“ Zeptala se Jana hloupě. Když totiž někdy člověka přemůžou okolnosti, kterým nerozumí, uchýlí se k něčemu, co je sice nesmyslné, ale čemu takový jedinec alespoň nějak rozumí. To se právě Janě přihodilo, a proto se zuřivě držela původního cíle své mise. Paní ředitelka ji ale vzala vážně a zachmuřila se.
„Vy mě tady obviňujete z rasizmu, ale to se velmi mýlíte. Máme tady také romské děti, i když jich není tolik, kolik bychom si přáli. Někteří rodiče ve špatné sociální situaci totiž využívají školky k tomu, aby nemuseli svým dětem dávat tolik jídla. Počítají s tím, že dítě ve školce dostane oběd a dvě svačiny a že si s tím jaksi vystačí po celý den. My ovšem, jak jistě chápete, dětem dávat obědy nemůžeme. Ze začátku jsme mezi rodiči a jejich dětmi nedělali žádné rozdíly. Ovšem později se ukázalo, že některé děti upadají do hrozivé podvýživy. Děti v průběhu spánku pochopitelně dostávají glukózovou infuzi, ale bílkoviny jim v hibernaci podávat nelze.“
„Tak proč jste je nenakrmili předtím?“ zůstala Jana, podpořená paní ředitelkou, v područí hloupých, ale pochopitelných úvah.
„Ano, ano, to jsme zkoušeli, zlatíčko, bohužel to ale nebylo možné. Děti po jídle začaly při aplikaci kriospánku trpět žaludečními vředy a podobné to bylo, když jsme se je pokoušeli krmit před odchodem domů.“ Paní ředitelka kroutila hlavou a vzdychala na důkaz toho, jak moc se napřemýšleli, aby vyřešili ten problém nediskriminačním způsobem.
Jana se konečně probrala z šoku a položila jedinou opravdu důležitou otázku: „Co bude teď?“
„Ach ano. Musíte, zlatíčko, pochopit, že rodiče neví, co tady s jejich dětmi doopravdy děláme. Nemohou se to dozvědět. To by je velmi zarmoutilo, domnívám se. Ačkoli, bylo by to z pouhé nevědomosti.“
„Takže?“
Paní ředitelka, která stála po Janině boku, obhlížela své ledové království, se k ní náhle obrátila čelem a pohlédla jí do očí: „Snad si nemyslíte, zlatíčko, že se odtud můžete dostat živá?“
A už ji vleče dál do sálu kolem kójí.
„Nejlepší bude, když Vás zmrazíme, bez podpory života ovšem, ta nebude potřeba. Zmrazená budete křehká, zlatíčko, takže Vás celou snadno rozbiji kladivem na docela malé kousky. S těmi si pak už nějak poradíme.“
Paní ředitelka otevřela jednu z kójí a začala do ní Janu dost nevybíravě soukat. Jana se bránila ze všech sil, a ještě nějaké síly jí přibyly, protože bojovala o život. Tady ale nic nesvedla.
Když byla z poloviny nastrkaná do kóje a už nedoufala, že ze střetu s nadlidsky silnou osobou paní ředitelky vyjde živá, ozvalo se několik ohlušujících ran a další lomoz. Stisky paní ředitelky povolily a Jana se sesula na podlahu pod kójí. Vedle ní tělo paní ředitelky s roztříštěnou hlavou a modrým rosolem tam, kde by měl být mozek. Tělo se všemožně zmítalo a dokonce se snažilo postavit na nohy. Přiskočili dva muži v kuklách, uchopili Janu pod pažemi a odtáhli ji pryč. Víc neviděla.
Byla asi chvíli v bezvědomí, protože když přišla k sobě, seděla v nějaké obyčejné dodávce s dekou přes ramena a zahalení muži v kuklách jí podávali horký čaj z termosky. Normálně by se dala do pláče, ovšem Jana si uvědomila, že je pracovnicí kanceláře veřejného ochránce práv a tohle je součást její práce.
„Neuvěřitelné,“ pronesla místo pláče, „až o tomhle podám zprávu…“
„O tom nebudete moci mluvit,“ konstatoval jeden zakuklenec, „vůbec s nikým.“
„Ale já jsem z kanceláře veřejného ochránce práv!“
„My víme.“
Někdo jí z rukou vzal kalíšek s ještě nedopitým čajem. Místo toho jí podali propisovací pero a před Janinou tváří přistála psací deska, na kterou byl klipsou připevněn papír. Jana četla.
Právě jsem se stal/a svědkem zásahu Pracovní skupiny B, která je součástí mezivládní organizace s nejpřísnějším utajením.
Beru na vědomí, že o žádných skutečnostech, které mi vešly ve známost a které s touto operací souvisí, nebudu moci podat jakákoli svědectví, protože jinak se vystavuji soudnímu stíhání pro trestný čin VLASTIZRADY podle paragrafu 91 trestního zákona nebo nebezpečí, že mi v podání tohoto svědectví bude zabráněno jakýmikoli prostředky.
„Datum a podpis,“ poradil zakuklenec, který se jmenoval Jindřich, což nyní není vůbec důležité, ale bude to důležité později.
„Proč o tom nesmím nikomu říct?“ ptala se Jana, když podepisovala.
„Protože nic z toho sem nepatří. Je to mimozemské.“
„A ta žena?“
„To byl mimozemšťan,“ řekl zakuklený Jindřich, „nebo mimozemský android.“
„Hm, to spíš,“ přitakal jiný zakuklenec.
„A co tu chtěli, k čemu to mělo být?“
„To se nesnažte pochopit.“
„No a teď můžete jít,“ prohlásil Jindřich, který si nyní bral psací desku i s podepsaným lejstrem nazpět. „Vaší kameru a mobilní telefon si pro jistotu necháme.“
Neprotestovala. Vystoupila z dodávky a pomalým krokem odcházela do noci.
Na místě Školky pro třetí tisíciletí je dnes ruina nebo gymnastický klub a fitness centrum. Občané, kteří byli natolik zodpovědní, že si raději žádné děti nepořídili, a kteří mají proto dost peněz a volného času, zde mohou dle libosti zušlechťovat své postavy do podoby antického ideálu nebo ještě o trochu víc.
únor 2014